Podnikej, nenech se zadusit

podnikej-nenech-se-zastrasitAsi teď všichni čekáte strašný hejty na Andreje, ale překvapivě to dnes nebude ono (sprostá slovo prý kazí auru).

Ano, Andrej není můj kámoš, ale pokud tu budu někdy řešit jeho, nebude to jen prázdné plácání ale bude to výzva ke vzpouře. Na to je ale ještě čas, česká společnost na to ještě není připravená.

Dnes se podíváme na mnohem nebezpečnější nepřátele, kteří se mohou snažit zadusit vaše podnikání.

Možná vás to překvapí, ale budu mluvit o vašich nejbližších – o vašich rodičích, prarodičích, kamarádech, spolupracovnících.

Radkův příběh

Jak možná někteří víte, asi půl roku před psaním tohoto článku jsem se (opět) přestěhoval do Brna. Čím déle tam jsem, tím lépe se cítím.

Zbavil jsem se depresí, vrátilo se sebevědomí (ale jako mega nálož), jsem zas šťastný a v životě vidím smysl.

Zjistil jsem, že to způsobili dvě věci.

  • Tou první byla změna pohledu na život. Předtím jsem totiž svůj život viděl jen jako affilák/mfačkař a nedokázal jsem si připustit, že bych zkrachoval/šel do práce/vycestoval a dělal něco jiného. Přijal jsem ale „jakýkoliv osud“ a tak jsem se z těchhle pout uvolnil – od té doby už zas dokážu v klidu spát.
  • Druhá změna přišla pomalu, ne tak viditelně, ale každý den si to uvědomuju víc a víc. To, že jsem se „odtrhl“ od rodiny, ale i celkově od naší vesnice (kamarádi, vesnický pohled na svět) mi umožňuje odkrýt svůj skutečný potenciál a „zazářit“ v tom, v čem jsem dobrý. Ale ne vždy to bylo takové…

S podnikáním jsem začal ještě rok před osmnáctými narozeninami, jel jsem tedy načerno, bez živnosťáku. V té době jsem četl Johna Vaňharu, jeho rozjíždění firem XYZ Bikes a Shipita.  Byl jsem z toho nadšený.

Moje rodiče byli zaměstnaní, kamarádi chodili na učňáky a nikdo z nich „můj svět“ nechápal (nesnažil jsem se to ani vysvětlovat). Ale tehdy ještě nikdo kromě mě netušil, že se chci vydat „podnikatelskou“ cestou.

První zlom nastal, když měla přijít maturita. Možná už jsem to psal, ale když jsem ve třídě řekl, že se nechystám na vysokou, všichni si klepali na čelo…

„Radku, ale co budeš dělat s gymplem, vždyť tě nikdo nikam nevezme“

Tohle mě ale nerozhodilo. Nic proti děcka (jestli to čtete), ale já už tehdy věděl, že jsem názorově mnohem dál než asi všichni moji spolužáci, takže jsem je nebral na vědomí.

No, horší to bylo doma, tam to nešlo ignorovat. Dali mi šanci, mohl jsem zůstat u podnikání, ale musel jsem dávat 2000 Kč každý měsíc „za bydlení“.

Ty peníze se ukládali do mé kasičky (tehdy ještě nebylo potřeba to elektronicky evidovat), ale v začátcích podnikání, kdy potřebujete točit každou korunu to je nemilý výdaj.

Zatímco ostatní se flákali u seriálů a užívali si studentská léta na úkor rodičů (kteří je dotují, protože „budoucnost“) – já našim odváděl desátky.

Pak jsem si nechal dát piercing do ucha a jazyka.

„Jo tak ty máš peníze na takový kraviny?! Ode dneška platíš 3000 měsíčně“

Super. Každým dalším střetem názorů se výpalné zvedlo o tisíc korun, takže jsem asi 4 měsíce po maturitě platil už 5000 měsíčně.

(od té doby má mamka ve všem pravdu 😀 je to výhodnější)

To už bylo moc, takže jsem si šel jako každý normální člověk hledat práci, žejo.

Zkrátím to, dělal jsem 2 dny obchoďáka, když jsem je prokoukl, už jsem tam nepřišel.

Mnohokrát jsem doma slyšel řeči typu „Panebože, dělej už se svým životem něco, začni se chovat normálně, najdi si práci a holku a zklidni se“.

Jenže já nechtěl. Já chtěl zkoušet, testovat, spálit se, vydělávat, prostě byznysovat. #kdyz-ji-milujes-neni-co-resit

Vzpomínám si na situaci, kdy jsem chtěl rozjet e-shop Growit.cz.

Kdo neví, Grow It balíček je vlastně krabička s pár exotickýma semínkama (kavá, čaj, olivy, masožravky…), s několika kokosovýma květináčkama a základním substrátem, docela předražená blbost.

Řekl jsem, že chci nakoupit pár desítek krabic a začít to prodávat. Doma se mi vysmáli.

Vzpomínám si, jak mi babička (která bydlí s námi v rodinném domě, občas fakt výhra) vysvětlovala, že tohle si prostě nikdo nekoupí, že to je nesmysl.

Když jsem o půl roku později prodával 5 Growit krabiček denně, jediné, co jsem od nich slyšel bylo: „Ti lidi jsou dnes šílený, koupí si fakt každou kravinu“.

Nečekejte, že vám řeknou: „Radku, ty seš v tom asi fakt dobrej. Dokázal sis sehnat kontakty, z ničeho vybudovat internetový obchod a dokázal jsi sehnat zákazníky i pro tenhle relativně nesmyslný produkt“.

Ne, tohle fakt ne. „Lidi jsou šílený“.

Vzpomínám si, že dva dny po založení živnostenského listu jsem Pepovi Řezníčkovi prodal síť webů za 70 000 Kč.

podnikani-onlineTo bylo v době, kdy si mí spolužáci vybírali jestli se budou flákat na Masárně nebo na Mendelce.

Já nevim, člověk by třeba řekl, že „takový příjem“ by mohl být malý úspěch , což by vedlo k větší důvěře v mé živnostničení, ale…nebuďme naivní 🙂

Od mých osmnáctých narozenin uběhlo už 7 let. Docela doba.

Sedm let, kdy (s jednou malou pauzou na výlet) nepřetržitě podnikám.

Sedm let, během kterých jsem nikdy nebyl klasický zaměstnanec (i když jsem byl asi 2 roky na živnost u Alda Games).

Sedm let, kdy jsem si zajistil svůj příjem sám, jen díky své práci a zkušenostem (a díky tomu, že mě Aleš přijal, na to nezapomenu a jsem dlužníkem).

Chci tím říct, že od 18 mám relativně stálý příjem peněz, o který jsem se postaral.

Mám spolužáky, kteří jsou v mém věku a ještě nepracovali. Já už měl obraty v milionech (dluhy dnes zmiňovat nebudeme, jo? :D)

Člověk by řekl, že tohle může něco znamenat. Ale to bychom byli opět naivní.

Za tu dobu, co mám živnosťák si nevzpomínám na debatu, kdy by mi naši, babička anebo většina kamarádů (čest výjimkám) řekli:

„Ty seš v tom asi dobrej, co? Měl by ses toho držet, určitě se ti to podaří“.

Místo toho neustále (zhruba jednou za měsíc) slyším: „Tak už to vzdej, vždyť vidíš, že to nemá smysl. Buď normální, začni chodit do práce jako my.“

Vyděržaj pioněr!

Zlom nastal částečně v době, kdy si mamka založila zdravou výživu/kavárnu a vklouzla do světa podnikání mezi nás. Teď už vidí, že to je mnohem lepší než zaměstnání a tolik mě neneguje.

Ale trvalo to roky.

Roky, kdy můžete být sami (děkuji vám komunito, že tu jste a aspoň virtuálně se můžeme podporovat).

Roky, kdy to celé stojí jen na tom, jestli váš vnitřní oheň vydrží a nenechá se uhasit tím, čím ho dusí okolí.

Občas to není snadné, občas už zbývají jen poslední jiskřičky.

Ale když víte, že je „podnikání“ váš osud, nepodlehnete.

Tohle jediné mě drželo. Věděl jsem, že jestli vyhasnu, nemá pro mě zaměstnání cenu, to můžu jít rovnou pod most.

Bohužel, ne každý z vás, kdo začínáte podnikat, si můžete být tak jistí, jako jsem byl tehdy já. Právě proto píšu tenhle článek, pro vás začínající.

Jestli je podnikání (v jakékoliv formě) to, co vás baví, co jdete dělat ve volném čas protože fakt chcete  – VYDRŽTE!

Nenechte se odradit lidmi, kteří neví. Kteří se bojí a chtějí vás stáhnout do společné bubliny strachu z toho, že to nemusí vyjít.

Vy jste ti, kdo jim musí ukázat směr. Vy jste ti, kteří jim jednou budou shánět práci a dávat výplaty.

Pravděpodobně to neocení, ale svět vás potřebuje.

NEPŘESTÁVEJTE HOŘET, protože máte minimálně jednoho fanouška. Já vám totiž kurevsky fandím!

15 komentářů

  1. Jirka L. 11.3.2017
  2. Asociální hovado 11.3.2017
  3. Michal 11.3.2017
  4. vlasta 11.3.2017
  5. david 11.3.2017
  6. Pepo 12.3.2017
    • Radek Strouhal 12.3.2017
    • Standa 12.3.2017
  7. Kamil Staš 13.3.2017
  8. Ondra 14.3.2017
  9. Josef Kroupa 15.3.2017
  10. Ivo Matěj 20.3.2017
  11. Wolferine 2.4.2017
  12. Luke H. 12.5.2017
    • Radek Strouhal 17.5.2017

Přidej komentář