Tento týden si prostě Realita řekla, že otestuje moje nervy. Dráždí mě hned z rána, díky čemuž jsem opět podrážděnej.
Takže místo toho, abych vám psal, jak si udělat pořádnou analýzu webu, budu dnes zase hejtovat. Je to dlouhej článek, kde si jen „vylívám srdíčko“, takže to klidně přeskočte, nic vám to nedá.
Tentokrát mě inspirovali spolupracovníci v mém „novém zaměstnání“. Někteří z vás to možná ještě nezaznamenali, tak vás uvedu do obrazu…
Prvního dubna roku 2017 jsem vycestoval na Island, kde jsem začal otročit v jednom z venkovských hotelů. Uklízím tu pokoje, krmím zvířata, makám v prádelně a večer občas obsluhuji v restauraci.
No a když mi zůstane volná chvilka, píšu články na tento blog.
Hotel není nijak extra velký, tipuju, že teď tu máme tak 35 pokojů. Personál hotelu tak tvoří pouze pár lidí.
Samozřejmě já, majitelé hotelu (strašně v fajn manželé, takový naklid), moje sestra, kamarád, účetní a kuchařka. Pozice ale nejsou nijak pevně dané, dá se říct, že se různě střídáme. Když máme volno my (jsme taková jedna parta – já, kamarád a sestra), uklízí kuchařka a vice versa (vaří sestra, já to zatím nedávám).
Jsem tu na hotelu jediný, kdo předtím pracoval sám na sebe („podnikal“). Všichni ostatní jsou tedy zvyklí pracovat jako zaměstnanci, jsou placení hodinově, nikdy ne úkolově.
To je pro mě trochu nezvyk, protože já při podnikání nebyl nikdy placený za to, že „jsem v práci“ ale za to, že vydělám peníze.
Už v první dny to tak pro mě bylo trošku zvláštní. Moje myšlení je nastaveno tak, že pokud si počítám pracovní hodiny, tak prostě pracuji.
Zaměstnavatel mi platí každou minutu mojí práce, takže bych mu za to měl dávat nějakou hodnotu – pracovat.
Kdybych měl totiž zaměstnance já, tak nechci, abych ho platil za nicnedělání, to je asi jasný.
Tenhle pohled ale těžko vysvětlíte lidem, kteří mají myšlení zaměstnance. Vlastně si myslím, že zkoušet jim to vysvětlit je něco jako zrada. Já jsem přeci jen v týmu zaměstnanců a měl bych tak držet spíše s nimi a nesnažit se být v pozici zaměstnavatele anebo takhle přemýšlet.
Já ovšem typický zaměstnanec nikdy být nemůžu a tak jsem takový zvláštní druh pracovníka. Od té doby, co si v práci „cvaknu“ tak prostě pracuji, bez zastavení.
Jediná pauza, na kterou mám nárok, je 5 minut na 1 hodinu, což si většinou nastřádám a po pár hodinách si dávám pauzu na kafe.
Jakmile zjistím, že nemám co dělat, odcvaknu se v práci, aby mi zaměstnavatel zbytečně nemusel platit za nic nedělání.
Někdy se dokonce stane, že pomáhám v kuchyni, jen tak, bez toho, aniž bych byl za práci placený (záleží na tom, jestli tam je moje oblíbená kuchařka nebo ne).
Jak se snažím pracovat já
Můj pohled na práci je takový, že já (i další kolegové) jsme součástí byznysu. Nejsem tu proto, abych si odmakal svoje a vydělal co nejvíc.
Vidím se jako jedna součástka složitého systému, který by měl fungovat co nejefektivněji. Když náš stroj (byznys hotelu), pojede co nejlépe, budeme se mít dobře všichni.
Nemůžu dokázat, že v budoucnu se mi to nějak vrátí, ale umím si představit, že když se nám bude dařit dobře, mám tu jistou a dobře placenou práci, budou tu se mnou dobře jednat, pošlou nás na další výlet do summerhousu s vířivkou, dostaneme nějaké bonusy (provize) atd.
Jenže tenhle extrémní názor tu sdílím sám (možná ještě kuchařka přemýšlí podobně jako já, proto ji mám tak rád).
Máme tu jednu slečnu. Podle mě je placená pevnou měsíční sazbou, nepočítá si hodiny. Nejsem si jistý, jaká u ní platí dohoda, ale pravděpodobně má pracovat od pondělí do pátku, každý den 8 hodin (což je proti mým 12 až 14 hodinám denně dost nic 🙂 ).
Jak pracují naši zaměstnanci
Dnes jsem se náhodou motal v hlavní budově hotelu, kde pracuje…
Ráno, při snídani si mě odchytla a řešila se mnou, že mi bude radit v marketingu a že sehnala nějakého fotografa (náhodou je to její kamarád ze Slovenska), který nám může nafotit hotel pro lepší fotky na web.
Řešila to se mnou asi 15 minut, ukazovala mi dva jeho weby, pouštěla mi videa, která dělal. Všechno v pracovní době. Já si už po minutě diskuze v duchu říkal: „Ok, tak ho sem přivez, pořeším to s ním. Teď musím jít makat, nemám na to čas“.
Jenže to byl teprve začátek.
Odpoledne jsem přišel na pauzu, odcvakl jsem se z práce a udělal si ovesnou kaši s chia semínky (doporučuju, je to super).
Připravoval jsem jídlo vedle kanceláře, kterou sdílí s šéfovou. Šéfovou navštívil syn, tak se o něm s kolegyní začaly bavit.
Kolegyně začala diskutovat a povídat nakonec i o své rodině, ale takovým stylem, že si prostě stoupla od počítače, přišla k šéfové a dobrých dvacet minut tam řešili rodinné záležitosti.
Za tohle je jako placená?!
Takhle bych se teda chtěl mít taky. Když mám volných dvacet minut já, rychle letím do sprchy, protože vím, že jinou pauzu už do půlnoci mít nebudu. Nezastavím se.
No ale co následovalo pak, to už mě rozbilo.
Přijeli její kamarádi, kteří mají někde u Reykjavíku cestovku, do které se jí snaží přetáhnout (jen ať kurva jde).
Všichni tři (dva z cestovky a kolegyně) si sedli na recepci a zhruba hodinu a půl si tam povídali. Dokonce jsem se pak doslechl, že tam vlastně řešili podmínky v jejich zaměstnání (v případě, že by k nim přešla).
Tohle jsou věci, který já prostě nepochopím.
Já se stydím i za pár volných minut, kdy si chystám to kafe a nepracuji.
Nedokážu si představit, že bych si do práce pozval mého nového potenciálního zaměstnance a řešil tam s ním v pracovní době (!) novou práci. Ale očividně se najdou lidé, kteří s tím problém nemají.
Když to tak u nás sleduju, tak jsem byl asi dlouho mimo. Myšlení všech ostatní funguje stylem „teď jsi v práci, i když nic neděláš, piš si hodiny, neojebávej se“.
- Práci, kterou tu může dělat jeden člověk dělají dva lidé
- V době, kdy já makám si tu kuřáci chodí na svoje pauzičky (placené)
- Když tu není šéfová, snad každý zůstává v systému zalogovaný o něco déle
Kapka ke kapce ti hned dá pár tisíc na výplatě navíc.
Opravdu bych přál všem zaměstnancům, ať si zkusí podnikat. Ať si zkusí ty peníze vydělat, reálně, ne tak, že je dostanou od zaměstnavatele.
On je totiž velký rozdíl v tom, vydělat ty peníze byznysem a „dělat nějakou práci“ během pracovní doby.
Já už jsem se s tím smířil, jinak bych byl neustále naštvanej (jako v první týdny).
Ale prostě mě vždycky překvapí, když si kolega v pracovní době umývá svoje auto (pak sice i auto majitelů, ale i tak).
Nebo když se recepční úplně zbytečně vybavuje s hosty (nemyslím tím, když se na něco ptají, ale prostě zbytečnej fluff talk, kterej vyvolala jen tak).
Oni totiž nemyslí na to, zda jejich práce přinese nějakou hodnotu pro náš byznys. Jestli díky jejich pracovní aktivitě jako hotel něco vyděláme. Jim tam prostě padají hodiny a roste jim výplata.
Kde se ty peníze vezmou už není jejich problém. A s tím se já fakt těžko srovnávám.
A to je taky jeden z důvodů, proč jsem nikdy zaměstnance nechtěl.
To co popisuješ se děje všude a tvoje zkušenosti z hotelu mě přijdou ještě v pohode. U nás v ČR zastávám nazor, že čím větší je to korporat, tím větší flakarna. Abych byl přesný, myslím hlavně kancelářské pozice v nich. Vyslechl jsem už spoustu příběhu o tom, jak uvolněná pracovní morálka panuje např na pracovištích help desku v IT firmách, ale to se asi nedá srovnávat. Tihle velcí zaměstnavatele sami budují relax zóny pro své ovečky, aby si tam v pracovní době odpocinuli. Takový je trend a tímhle směrem to bohužel půjde dál. Zaměstnanci si na tenhle styl práce rychle zvykaji. Jakmile opustí zaměstnání a půjde do větší firmy tak najednou nestíhají to pracovní tempo, nepřizpusobi se a jsou často vyhozeni. Co se týče pracovního tempa, absolutně nejhůř jsou na tom úřady. Člověk co dá výpověď na úřade a jde do soukromého kseftu to hodně těžko zvládá.. A jestli chceš extrém – v jednom nejmenovaném státním podniku mám známého, programátora, který se tam tak nudí, že má druhou práci a programuje pro jeste pro jednu banku, přitom sedí ve své řádově práci a bere tam taky peníze 🙂 no a teď si poslouchej tyhle příběhy, sleduj co se děje, dívej se okolo jak se všichni flakaji a ty makáš… A do toho ti přijde od šéfa pokarani, že máš mnoho prescasu které ti neproplati, protože z jeho pohledu si neumíš zorganizovat práci (přitom tou prací žiješ a snažíš se vymyslet nové věci, a proplacení bylo dohodnuto). Ostatní zaměstnanci se ti smejou za zády a to tě prostě ovlivní a začneš rezignovat pomalu taky… Tohle je třeba můj případ, kdy jsem se na to prostě nemohl dívat, a volný čas jsem začal věnovat raději přípravě na podnikání v online a osamoststnil se. A po 7 letech zaměstnance dělám na volné noze a už nikdy bych to nechtěl absolvovat. Ale tvuj případ zaměstnání na Islandu je opačný, to chápu 🙂
Tak to je docela mazec 🙂 Ale zní to dobře pro nové startupy a firmy, které se naučí pracovat efektivně. Teď to může vypadat, že jsou korporace neporazitelné, ale jak je vidět, mají slabá místa.
Měl jsem taky chvilku, kdy jsem přemýšlel, že „rezignuju“ a pojedu stejně pomalým tempem. Nakonec ale něco ve mě nedokázalo přijmout tuhle možnost a teď vidím, že je dobře, že si držím svoje tempo. Je tu teď tolik práce, že každý z nás (kromě zmiňované kolegyně), tu musí pracovat naplno, efektivně a pauzy si nemůžeme dovolit, takže jedem všichni naplno.
Tak já to mám v práci podobně (mám fixní plat), a strašně mne štvou ty strašné prostoje. Moje práce má totiž jednu velkou vadu na kráse – jeden den se koušu nudou, druhý den se 8-12h prostě nezastavím.
Bohužel nadřízený si narozíl ode mne neumí zorganizovat práci. Takže to co mně trvá hodinu mu trvá půl dne. Což bohužel ústí do faktu že mi zadává „výplňovou práci“ a já nemám čas na „biznis“. Mám nepřímo povolené si v pracovní době psát články na weby a podobně, protože mi naskakují přesčasy které mi nikdo nezaplatí. Takže si je vybírám tím že občas v pracovní době dělám tohle.
Každopádně docela cítím že jsem asi fakt taky workoholik. Ale tím způsobem, že mi nedělá dobře dělat věci schválně dlouho abych měl co dělat. Dost mi to připomíná, když jsem pracoval v OBI – pořád bylo potřeba něco dělat. Takže když v oddělení nebyla ani noha, tak jsem procházel uličky rozdrbával zboží abych ho mohl při dalším okruhu porovnat.
Hehe, ta představa práce v OBI zní opravdu vtipně :))
Asi záleží, jakou práci děláš a na jaké pozici jsi. Když ti nikdo nedává úkoly a tobě zůstává moc času a nemůžeš to ovlivnit, je to fakt špatné. V takovém případě bych si asi taky dělal svoje a přemýšlel bych buď o tom, že půjdu dělat na sebe, anebo změním práci.
dnes jsem byl v kanclu sám… tedy jsem si to mohl sám zorganizovat… v 10 jsem měl hotovo 😉
Radku, najdi si malý český startup v online marketingu, PPC a SEO. Tam mi šéf vytknul, že moc často chodím na záchod. 🙂 Takže tam by sis mohl zamakat jak bys potřeboval.
Naštěstí už mám jinou práci, kde je ta „flákací“ pohodička.
To zní docela fajn 🙂 Jen kdyby to nebyla práce u počítače. Nevím, jestli se k tomu chci ještě vrátit v takové míře, jako předtím 🙂
Můžu potvrdit dělam na IT helpdesku u jedny wbehostingovy společnosti ( jsme korporace) a je tady leháro, když je klid samozřejmě… Jinak se člověk někdy ani nezastavi a je strašny opravdu strašny pracovat s lidma, který tady sedí jenom pro tu výplatu. Je to tady bez energie bez nápadu a prostě se jede na volnoběh a problem když jste v korporaci, tak že chyby se moc neprojeví a furt těžíte z toho že máte silný brand, takže nejsou kladeny ani tak vysoký nároky na skillset a pak to taky tak vypadá. A je to tady demotivujicí tak sem dal vypoved a našel si mistecko v jednom startupu tak se těšim konečně na pořádnou a vyživnější práci.
Mozno sa mylim, ale v konecnom dosledku ten zamestnanec rozmysla ako podnikatel, pretoze ma rovnaky ciel len ho realizuje inym sposobom. Cielom podnikania je dosiahnut zisk, najlepsie co najvacsi. Ake ma moznosti podnikatel ? Vykonava, co najviac aktivit, ktore mu mozu/nemusia vygenerovat prijem, optimalizuje dane, automatizuje firemne procesy, urcuje si priority atd. Ake moznosti ma zamestnanec plateny od hodiny s fix platom ? Optimalizovat si dane – neda sa. Vyssi prijem – ak je mozne, berie nadcasy, inak svoj prijem nevie ovplynit. Zefektivnuje procesy – pracu spravi iba v nutnej kvalite a case, kedze jeho prijem to neovplyvni, nema dovod vykonavat vyssiu aktivitu, kedze za nu neuvidi vysledok ako podnikatel. A nakoniec, jeho rozmyslanie je taketo – ak nie je vytazeny fulltime 8hod, robi si sukromne veci na pracovisku, tak to nie je jeho problem, ale problem zamestnavatela, ze to nekontroluje a nedava mu dostatok uloh 🙂 Samozrejme – riesenie podmienok novej prace s buducim zamestnavatelom v aktualnej praci je dost drzost.
Já si nemyslím, že nemůžeš svůj příjem ovlivnit. Asi záleží, v jak velké firmě pracuješ, ale u mě se právě ukázalo, že když se snažím, dostanu ještě nadstandardní odměnu. Minulý měsíc jsem dostali volno a šéfová nám zajistila jednu noc v letním domku s vířivkou, dokonce nějaký „VIP“ domek, který se normálně nedá rezervovat. Před pár dny jsem zase dostal hotovost jako bonus, za to, že s kolegy odvádíme dobrou práci.
Tady u nás si navíc práci můžu najít sám. Kdybych dělal jako klasický zaměstnanec, prostě jen vyčistím pokoje, převleču postele a takhle jedu každý den. Já se ale snažím vyhledávat možnosti pro zlepšení, například vyčistit lépe sprchové kouty, umýt okna, uklidit okolo hotelu. Když se pak zvládne to, vytvářím pro hotel nový, konverznější web, díky kterému snad v budoucnu budem moci opustit booking.cz a budeme si shánět rezervace sami, bez placení provizí externím subjektům.
Každopádně bych ti doporučoval zvolnit vlastní režim a nestresovat se tak kvůli každé minutě. To co popisuješ je přehnaný self-micro-management který těžko někdo ocení a za svatého tě díky tomu stejně neprohlásí a kolegové tě budou mít za řitního alpinistu. 😉
Musí se taky vzít v potaz to, že když jsem v práci tak není moje chyba, že si můj vedoucí nehlídá co v práci dělám nebo nedělám a nedá mi dost užitečné práce. Chápu, že v menší firmě, kde majitel nemá k dispozici tlupu středního managementu, se to hůř ohlídá. Tohle je řekl bych přesně o těch nastavených procesech jak o nich občas píše John Vanhara.
Bral bych to jako daň za to, že jsem prostě během celé pracovní doby k dispozici kdyby bylo něco potřeba. Jinak zaměstnavateli nic nebrání na mém místě zaměstnat někoho jen na poloviční úvazek.
Můj pohled na tvoje příklady:
– Dokázal bych si představit, že např. milá a vstřícná recepční, které není zatěžko si popovídat s hosty kteří jsou třeba na dovolené, je pro váš business spíše přínos. Lepší než přijít na recepci a místo odpovědi být odkázán k nástěnce abych nezdržoval, protože „tam je přece všechno napsané“.
– Mýt si vlastní auto v pracovní době je nepřípustné i když to spojím s mytím šéfova auta. Maximálně po pracovní době (po dohodě se šéfem) využít vybavení zaměstnavatele jako myčka, zvedák apod.
– Dohadovat si novou práci v budově současného zaměstnavatele = blbost na n-tou. Když to nezjistí sám zaměstnavatel tak mě může někdo prásknout nebo bude šuškanda která prosákne až k zaměstnavateli.
– To že někdo něco dělá 15minut místo 5minut může jen znamenat, že v tom není tak dobrý.
Známému se narodilo druhé dítě, měl deset let živnost na opravu a čištění PC, teď šel k policii jako IT technik. Mluvili jsme spolu asi po měsíc jeho práce tam, říkal, že to asi nedá, že neví co tam má dělat, že to je strašný, že tam nikdo nic nedělá. Potom mu jeho kolega řekl, ať si dělá v práci tu svojí práci. Takže teď, je tam asi půl roku, dělá 2 hodiny práci, kterou má dělat celý den a zbytek dělá pro sebe to, co dělal před tím. Čas má placený dvakrát. Nikomu prý vůbec není divné, že je zavalený cizími PC, které tam čistí atd. Je na svém pracovišti totální výjimkou, protože ostatní jsou tak líní, že nedělají vůbec nic.
Já jsem asi trochu divná, jako podnikatel jsem čas v „práci“ vnímala už v době, kdy jsem skutečně byla „jen“ zaměstnanec. Souhlasím, že lidi, co mají mentalitu „zaměstnance“ přeučit nemůžeme. Ale můžeme se podívat sami na sebe – opravdu jsme o tolik „lepší“ než ti „zaměstnanci“?
Radku, vy nic takového ani nenaznačujete, jde jen a pouze o mou myšlenkovou asociaci, protože vnímám nás přístup jako zdravější pro fungující ekonomiku. Na druhé straně, ruku na srdce – nevím, jak vy, ale já jsem to strašlivě přeháněla. Dnes je mi 40 let a už chápu efektivitu zase o kousíček jinak. Ano, je to tím, že už nemám tolik energie, ale právě to mě nutí přejít na udržitelnější model a dělá mě to trochu chápavější k mentalitě „zaměnstnance“. A celý ten sáhodlouhý, neefektivní text píšu jen, abych ukončila slovy, že všeho moc škodí. 🙂
Takže buďme rozhodně efektivní, ale taky laskaví nejen k jinému přístupu (jinak nám hrábne), ale i sami k sobě.
Konečně jsem se dostal k tomu, abych zareagoval…
Mám takový malý update situace. Asi dva dny nazpět jsem dostal k platu (který je už sám o sobě dost vysoký) ještě nečekaný bonus od šéfové. Vychází to asi na 4 000 Kč, jako dárek za to, že odvádím dobrou práci 🙂
Na druhou stranu kolegyně, o které jsem psal v tomto článku půjde zítra na kobereček. Sice ne kvůli věcem, které jsem tu zmiňoval, ale kvůli nějakým chybám co udělala. Takže karma stále funguje 🙂
Občas člověk se ocitne v komunitě lidí, kteří se chovají odlišně. Člověk zjistí, že je v jiném světě nebo v ordinaci?
Těším se na další příspěvky o podnikání! 😀
Fandim ti, tohle je ukazkovy pristup, podle me je to dlouhodobe spravne uvazovani a v case se to projevi nejen na platovem ohodnoceni (viz tvuj bonus), ale i na dobrem pocitu a treba jednou se postesti a budes mit pro sveho zamestnavatele takovou cenu, ze ti nabidne podil v jeho firme. Takze jen tak dal a vydrzet. 🙂
To co jsi popsal je prostě klasický přístup zaměstnanců (když nemusí pracovat tak pracovat nebudou, vždyť peníze na konci měsíce budou mít stejný). Ty jsi ještě navyklý s podnikání a máš prostě jiný přístup, ale kdybys pracoval jako zaměstnanec 10 nebo 20 let, tak to pravděpodobně začneš dělat tak jak oni a nějaké nadšení tě přejde. 🙂
P.S.
Už by to chtělo nový článek. 🙂
Za poslední týdny už se mi párkrát stalo, že jsem přemýšlel o tom, že „to vzdám“ a budu pracovat jako klasický zaměstnanec. Vždycky jsem ale našel nějakou motivaci, pokračovat v tom stylu, jakým pracuju. I když to nemusí vždycky přinést výsledky, u nás na hotelu stojí za to pracovat dobře, protože šéfové to ocení 🙂 Právě o tom by měl být další článek, když ho stihnu sepsat 🙂
Veľmi inšpiratívny článok Radek! Mňa osobne celkom hnevá, práve to, že ak robís biznis online, dosť často ho robíš z domu. A práve doma veru človek nemá príliš podmienky na „socializáciu“ a potom presedí veľa dní doma sám. To osobne beriem asi ako hlavné negatívum online podnikania. I keď áno, dá sa to riešiť rôznými coworkingami alebo spoločnými kanceláriami.