Jak mě změnila práce a život na Islandu

„Never give up.“

Je to sice klišé, ale vím, že když se nevzdáte, není jiná možnost, než vítězství. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nebál o svoji budoucnost.

Neustálý posun vpřed je to, díky čemuž se blížím ke svému vysněnému (prvnímu) milionu.

Občas si ale člověk musí ujasnit, co je opravdu jeho cílem a čeho chce dosáhnout. Jestli jsou to jen ty prachy, nebo i něco víc.

Ti, kteří čtou tento blog poprvé, mě pravděpodobně neznají a neví, čím jsem se poslední 8 let živil.

Když to zkrátím, můj příjem jsem si zajišťoval především prodejem reklamy přes internet a zprostředkováním prodejů pro firmy.

Moje práce spočívala v tom, že jsem vytvářel webové stránky, které přes vyhledávání Googlu navštěvovali lidé z celé republiky.

V případě, že je zaujala reklama na mém webu a přešli na stránku inzerenta (který mi platil), dostal jsem svou provizi. Tahle metoda výdělku přes internet mi dokázala zajistit občas příjmy i přes 50 000 Kč měsíčně.

Weby už nejsou ta cesta…

Každá párty ale jednou skončí a pokud si člověk chce zajistit svůj příjem, musí se vyvíjet, jít s dobou a přizpůsobovat se. Vetřít se mezi zákazníka a prodejce fungovalo v začátcích internetu dost primitivně, člověk se nemusel ani tak moc snažit, aby si zajistil alespoň průměrný příjem.

Ale konkurence roste, silní hráči si ukusují velkou část trhu a pro malé (a slabé hráče) je stále méně místa. Tohle jsem začal cítit na přelomu roku 2016 – 2017.

Po mé kratší byznysové zimní pauze, jsem ztratil motivaci v pokračování vydělávání peněz tímhle způsobem. Jako zázrakem se mi ale hned otevřely nové dveře do úplně jiné „reality“.

Nová cesta – práce na Islandu

Díky dobrým kontaktům jsem získal místo na hotelu na Islandu.

Nikdy předtím jsem na hotelu nepracoval. Stejně tak to byla moje první práce v zahraničí. Osm let jsem stylem „wake n bake“ seděl u počítače a tvořil weby.

I přesto to klaplo a já 1. dubna 2017 začal pracovat na venkovském hotelu na jihu Islandu.

Přečtěte si, jak jsem si našel práci na Islandu a jak ji můžete najít i vy

Byl jsem připravený na to, budu pracovat jako montážník ve firmě, které se zabývá stavbou dětských hřišť, skateparků, menších outdoorových zábavních center apod.

Jak jsem ale zjistil, na Islandu nikdy nevíte, co bude zítra.

Takže jsem hned druhý den nastoupil jako housekeeper. Moje pracovní náplň spočívala v tom, připravit pokoje po hostech, kteří odcestovali, pro hosty, kteří se přijíždí ubytovat.

Učil jsem se pomalu, ale věděl jsem, že když jsem dostal tohle pozici, chci v ní být nejlepší.

Jak jsem se stal šéfem housekeeperů

Nikdy jsem si nechtěl snížit standardy, nikdy jsem nechtěl pokoj udělat rychle na úkor kvality. Hodně jsem poslouchal a ptal se, jak uklízí v těch nejlepších hotelech.

Chtěl jsem znát všechny detaily, inspirovat se a postupně získat takovou praxi, abych dokázal uklízet pečlivě, ale zároveň bleskově.

Když jsem přijel, uklidit 10 pokojů mi trvalo i 5 hodin. Asi 2x déle, než housekeeperům, kteří tu pracovali přede mnou.

Za dva měsíce jsem se naučil stáhnout čas na polovinu a uklidit pokoj tak pečlivě, že mě jmenovali masterem housekeeperů.

Nejprve jsem dostal na starost jednoho pomocníka, o pár dnů dalšího a asi za další tři týdny už jsem měl tříčlenný tým.

Hodně práce, hodně peněz

Selfie s krkavcem

Náš hotel nabízí ovšem kromě ubytování i večeře v restauraci, takže jsem měl další práci.

Hned poté, co mi skončila směna housekepeera jsem nastupoval jako číšník v restauraci. Většinou jsem měl jen 30 minut na sprchu a přípravu.

A protože tu máme i pár zvířat, stal se ze mě taky hlavní pečovatel, který se musel postarat o to, aby naše lišky, krkavci, holuby a slepice dostali každý den krmení.

Takže jsem ze svých 30 minut volna mezi housekeepingem a obsluhováním v restauraci musel obětovat cenným 15 minut zvířatům.

Často jsem byl dost unavený. Neřekl bych, že je tahle práce hodně fyzicky náročná. V tomhle problém nebyl. Problém byl (a pořád je) v nedostatku odpočinku.

Neznáme tu víkendy ani osmihodinovou pracovní dobu.

Vzpomínám si na jeden měsíc, kdy jsem jel cca 25 dnů v kuse, každý den uklízení, občas ještě práce v restauraci.

Tenhle turnus končil třemi dny, kdy jsem pracoval 15 hodin, tři dny v kuse, jdoucí po sobě. Poslední den jsem kontroloval čistotu pod skříněmi a postelemi, takže jsem si musel lehnout. Málem jsem se už nezvedl, chtěl jsem tam jen ležet a usnout.

Myslím, že tehdy jsem fyzicky vyhořel a už nikdy od té doby se mi nepodařilo pracovat s takovou energií, jako předtím.

Ale stojí to za to. Každých pár týdnů se tu posouvám dám. Získávám víc zodpovědnosti, zkušeností, sebevědomí i sebedůvěry. Hotel totiž nefunguje s klasickou hierarchií. U nás jsou jen dvě pozice.

Šéf a všichni ostatní, kteří jsou si rovnocenní.

A většinu času tu šéf (respektive šéfová) není, takže hotel „žije“ takovým zvláštně fungujících chaosem. Každý dělá, co je potřeba a autoritu tu tak získáte jen tím, co dokážete vyřešit.

Moje další zkušenosti, povinnosti a pracovní pozice

Základy pro pokoje z contejnerů. Vydrží i zemětřesení.

Vzpomínám si na jeden květnový den. Měli nám přivést kontejnery připravené na bydlení. Jako vždy jsme se to dozvěděli asi 24 hodin předtím, než měli přijet. Jenže jsme neměli připravené prostory ani základy pro jejich usazení.

Šéf (manžel majitelky hotelu) někoho po obědě požádal, jestli by mu nepomohl s vyměřováním těchto základů.

Protože jsem z vesnice a občas jsem „pracoval rukama“ nabídl jsem. Velmi rychle jsem zjistil, že s tímhle typem práce máme zhruba podobně zkušeností.

Asi tak v polovině práce mu někdo zavolal a on mi říká: „Musím teď odjet do Reykjavíku, dodělej to a postarej se ať to všechno klapne.“

Nikdy předtím jsem samozřejmě žádné kontejnery „nestavěl“, ale prostě jsem do toho šel. Doměřil jsem zbytek základů asi 10 minut předtím, než přijel Islanďan se čtyřmi obytnými kontejnery.

Asi byl trochu překvapený, když ho tam místo „zodpovědného“ dospělého majitele hotelu, čekal kluk s kšiltovkou s rovným kšiltem. Naštěstí uměl anglicky, takže jsem mu vysvětlil, kam to chci postavit a nakonec to všechno klaplo bez chyby a v kontejnerech teď bydlí téměř všichni naši zaměstnanci.

Mám svůj vlastní kemp

Menší část kempu, aktuálně prázdná

Podobnou cestou jsem se dostal k dalším pozicím. Kromě hlavního housekeepera, pečovatele o zvířata a stavitele kontejner jsem se získal další dvě pozice. První z nich byla „manager kempu“.

Kromě hotelu totiž šéfová pronajímá přes léto kempovou oblast, asi 5 km od hotelu. Jednou jsme si s ní povídali na baru a já se zmínil, že teď nemám moc pracovních hodin.

„Chceš víc hodin? Něco bych pro tebe měla, můžeš se nám starat o kemp. Ráno a večer tam přijedeš, zapíšeš stany a vybereš od lidí peníze. Zítra v 10 začínáš.“

Takhle probíhalo moje zaškolení. Dostal jsem lístečky pro kempaře, peněženku s 10 000 ISK a adresu kempu.

Od té doby jsem téměř každé ráno a každý večer jezdil na kemp a staral se o to, aby tam vše fungovalo bez problémů.

První týdny to byl pro mě posun ven z mé komfortní zóny. Na konci měsíce jsem si ale už na práci tak zvykl, že mě nerozhodilo ani to, když k nám na víkend přijelo 300 Islanďanů.

Díky čemu jsem nejlepší řemeslník na hotelu?

Moje nejnovější pracovní pozice je opravář hotelu. Je vtipné, že když jsem byl u nás na vesnici, všechny technické věci, většinou řešil někdo jiný.

Když bylo potřeba něco opravit, většinou to zvládl šikovnější kamarád, já jsem v tomhle nikdy nebyl talentovaný.

Ale držím se citátu z Duny: „Pozoruj a uč se“. Vždy jsem sledoval, jak to dělají ostatní, pro případ, že bych to někdy v budoucnu potřeboval. A nakonec se to hodí.

I s mojí „nešikovností“ jsem na hotelu nejtalentovanější osoba, která se hodí na pozici opraváře. Měli jsme tu sice jednoho kolegu, který tu pracoval jako opravář, ale od té doby, co odjel se nenašla náhrada.

Jednou o víkendu se stalo, že si někdo z hostů stěžoval na problémy s umyvadlem a někdo z recepce mi řekl, jestli bych se na to nemohl podívat.

Neměl jsem tušení, kde může být problém, tak jsem zavolal šéfovi. Ten mi vysvětlil, jak to udělat. Já to opravil (nakonec to bylo velmi snadné.) Druhý den jsem tedy navrhl šéfové, že bych prozatím mohl pozici opraváře zastat já.

No a nějak to trvá až do dnes. Snad každý týden se objeví nějaká nová další, věc, kterou je potřeba opravit, ale kterou jsem nikdy předtím neopravoval. Většinou jde o věci, na které bych si v Česku asi najímal řemeslníky.

Tady ale není nikdo jiný, na koho bych to musel přehodit. Jsou tu dvě možnosti.

Buď problém vyřeším já, nebo zůstane nevyřešený.

Když ale máte na recepci hosta, který chce, aby vše bylo v pořádku teď hned, nemůže problém zůstat nevyřešený.

Jak vypadá pracovní den na hotelu

Moje dny jsou často velice stereotypní.

Přečtěte si: Mých 21 dnů na Islandu

• Probudím se před desátou hodinou, dám si snídani nebo cigaretu a začnu uklízet pokoje. Když je na vše čas, nemusím přeskakovat oběd a od 12 – 13:00 je máme obědovou pauzu.
• Potom se pracuje většinou do 4 do odpoledne na uklízení pokojů. Pak se pustím do oprav, venkovních prací a když je vše hotovo, můžu si dát pauzu.
• Pokud pracuji v restauraci, začínám ve 4 nebo v 6 odpoledne, přijímám hosty a obsluhuji na večeřích. Tehdy se končí mezi desátou hodinou až půlnocí, podle toho, kolik je práce.

Asi od poloviny července do 15. srpna jsem k tomu měl na starost ještě kemp, takže jsem většinou ještě hodinu ráno a hodinu večer strávil tam.

A takhle je to téměř každý den.

Za dobu, co tu pracuji (od 1. dubna do nynějška – 28.8.) jsme měl maximálně 15 dnů volna. Většinou to tedy znamená, že pracuji 15 – 25 dnů v kuse.

Pak den volna (ten většinou strávíme cestováním po Islandu).

Když je špatné období, pracuji v kuse více než měsíc. Když je dobré období, mám dva dny volna v kuse (to se stalo asi jen 2x).

A i přes tenhle nedostatek času a únavu se mi stále daří vydělávat peníze přes internet a dokonce mé příjmy rostou.

Dnes jsem pracoval od 10 – 14:00, potom od 16 – 22:00. Po práci jsem si dal kafe, otevřel notebook a pokračoval v práci na jednom z mých internetových projektů.

Kvůli vám, čtenářům, jsem to ale dnes ukončil dříve, protože jsem se chtěl s vámi podělit o tom, jak moc se můžete změnit.

Nikdy bych nepředpokládal, že se vzdám své svobody a nechám se zaměstnat. Nikdy bych nečekal, že budu pracovat s a mezi lidmi téměř celé dny.

Stejně tak mě každý den překvapuje, s jakou lehkostí dnes dokážu čelit problémům, které by mě ještě před lety dostávali do depresí. Krok za krokem a vše je naprosto jinak.

Pro mě osobně je to velká změna, ale už teď cítím, že progress může být mnohem větší, pokud se nepřestanu každým dnem zlepšovat. Doufejme, že za pár let budete zase číst, jak jsem překvapil sám sebe. A já doufám, že si o vás přečtu to stejné 🙂

Články na podobné téma:

• Rozdíl mezi myšlením zaměstnance a podnikatele
• Mít vyvážený pracovní režim?
• Report příjmů za první 4 měsíce 2017
• Proč jsem přestal pronajímat auta na Islandu?
• Podnikáte pro peníze, nebo pro radost?